Velká Polom

Dosvědčuje to doklad a údaje v Zemském archívu v Opavě: signatura Bi-WVII-1, inv.403, kde je uvedeno celkem 23 vesnic (sestaveno v abecedním pořadí: Budišovice, Čavisov, Dobroslavice, Dolní Lhota, Horní Lhota, Hrabyně, Chabičov, Klimkovice, Krásné Pole, Kyjovice, Lagnov (u Klimkovic), Martinov, Mokré Lazce, Plesná, Polanka, Poruba, Pustkovec, Smolkov, Svinov, Třebovice, Vřesina a Zbyslavice.

V průběhu dalších let a staletí se situace měnila a docházelo k vyfařování nových far a farností. např.: Klimkovice, Svinov, Poruba atd. V letech 1687-1757 je u našeho kostela v evidenci již jen 7 vesnic. V současnosti farnost tvoři: Velká Polom, Dolní Lhota, Horní Lhota a Čavisov.

Náš kostel byl stavěn po etapách dějepisně tak, jak se rodily již výše zmíněné vesnice. V pamětní knize naší fary se uvádí, že kostel v samém začátku tvořil jen kněžiště-presbytář (kaple) a je postaven z pevného materiálu (kamene) – 11,5 sáhu dlouhý a 3-5 sáhu široký. Presbytář je gotická loď‘ s křížovým klenutím. Kdy se tak stalo se neví. Letopisné údaje jsou již známy z doby pozdějších přístaveb a změn. Nejpodstatnější vznik okolních vesnic byl zaznamenán v letech 1377-1464.

Byla to druhá fáze kolonizace opata Bruna, po 87 letech života obce Velké Polomi. Nárůst již zmíněných vesnic a nedostatek místa ve stávajícím kostele si vyžadoval jeho zvětšení a tak se též stalo.

V roce 1589 následovala přístavba střední části lodě kostela, za panování Hukovských a Pražmů ve Velké Polomi. Mělo se tak stát okolo r.1500. V roce 1741 přistavil rod Wilczků (Vlčků) současnou věž kostela, 1782 byla vystavěna farní budova, 1842 malá kostelní věž se sanktusovým zvonečkem, 1857 hřbitovní zeď a 1859 bylo vybudováno oratorium se sakristií.

Jednalo se o oddělené místo v kostele, určené pro panstvo nebo řeholníky, se samostatným přístupem a stabilizovaným místem.

Obec samotnou i kostel od počátku let 1288-1918 (630 let) drželo celkem 10 feudálních rodů v různých časových rozpětích. Byli to :1288-1350 (62 let) Vikard a Jindřich z Bítova, 1350-1486 (136 let) Donáti, 1486-1492 (6) Osinští, 1492-1500 (8 let) Ochabové a Hukovští, 1530-1666 (136 let) Pražmové, 1666-1685 (19 let) Jiři Stěpán z Vrbna, 1685-1702 (17let klášter Velehradský a 1702-1918 (216 let) Wilczkové. Nejvíce si povšimneme tři rodů, které držely vesnici v delším časovém rozpětí a byli patrony kostela. Měli „větší zásluhy“ o rozvoj a historický dějinný vývoj.

Donáti – 1350-1486 (136 let). Rok 1416 je významný pro Velkou Polom tím, že při administrativním styku s knížecím městem Opavou započali užívat název „Donáti z Velké Polomě“.

V roce 1447 věnovali našemu kostelu zvon o váze 500 kg. V kněžišti je pochováno asi 13-25 rodinných příslušníků (podle prof. Pilnáčka – autora genealogie rodu Donátů). Po opuštění Velké Polomě přešli do služeb opavského knížete.

Pražmové – 1530-1666 (136 let). V roce1589 došlo k přístavbě střední části (lodi) kostela a také v tomto roce došlo ke kanonizaci (vysvěcení) společně s kněžištěm. V roce 1628 přetavili zvon po Donátech a nabyli dva o váze 280 a 190 kg, zvoní dodnes. V roce 1637 darovali kostelu křtitelnici, 1641 pořídili tři nové oltáře. Tyto dosloužily v r.1887 – sloužily 250 let.

V letech 1571-1626 (celkem 55 let) došlo k evangelizaci naší fary na „luteránskou“. V lodi kostela je pochován od r.1666 hrabě Vilém Pražma se dvěma manželkami a vnučkou. V roce 1645 započaly u naší fary matriky a byly zapisovány v latinském jazyce.

Wilczkové- 1702-1918 (216 let). Tento rod držel vesnici a byl patronem kostela nejdéle. Po mnohých reformách císařovny Marie Terezie (školství, katastrální výměry daně, soupisy obyvatel aj.) započal se pozvolna kultivovat i život tehdejších obyvatel. V administrativě přibývalo již vzdělanějších lidí a také se více zapisovaly různé události na vesnicích, pro zachování jejich historie. U „dělného lidu“ se po zrušení povinné roboty výrazněji změnilo jeho hospodářské a sociální postavení.

První kněží. Ani archivní materiály Arcibiskupství olomouckého nám nemohou pomoci, od kdy jsou v naší farnosti uváděni první kněží a to jak časově, tak jmenovitě. Teprve prof. Pilnáček – uvádí, že náboženské obřady od samého začátku našeho kostela farnost vedli kněží z Opavy. Uvádí jmenovitě Wilhelma Fürsta a jeho patronku Johanu Donátovou. Mně se podařilo dát dohromady posloupnost velkopolomských kněží, včetně jejich stručných životopisů od roku 1508 až po dnešek. Vystřídalo se tady 26 farářů a 48 kaplanů.

Pozoruhodný a také chvályhodný je přehled novoknězů, kteří vyšli z naší farnosti a bylo jich 33. Z Velké Polomě 19 (1580-1946), Čavisov 2 (1814-1940), Dolní Lhota 5 (1855-1938), Horní Lhota 5 (1669-1941) a Krásné Pole 2 (1778-1955). Rovněž u těchto jsou známa jména a jejich životopisy.

Farní matrika. Teprve tridentský koncil římskokatolické církve, konaný v r.1563 stanovil povinné vedení matrik u všech farností. Jsou v nich chronologické záznamy u dětí narozených, pokřtěných, o uzavírání manželství a o úmrtí. Naše farnost zahájila jejich vedení v roce 1645 (bylo to 82 let po trident. Koncilu). Znamená to, že od počátku naší vesnice i přifařených obcí, není písemných záznamů o jejich obyvatelích. Je to období 357 let.

Hřbitov – je velmi starý, památný a výjimečný. Je součástí kostela a také stejného stáří. U venkovských kostelů ze 13.a14. století, byli všichni katolíci (z celé farnosti) pohřbíváni do 3 dnů po úmrtí na posvátném místě u kostela. A jak postupně a časově přibývalo přifařených vesnic, tak přibývalo i hrobů. A jestliže již v počátku historie našeho kostela je uváděno 23 vesnic, tak si je třeba představit v samém počátku vzdálenosti z Polanky, Klimkovic, Mokrých Lazců a dalších míst pro pohřbívání ve V.Polomi. Obdobně se jednalo o účast na bohoslužbách, výuky dětí náboženství atd. Hřbitovní místo nestačilo (musí se vzít v úvahu mimořádná úmrtnost po morech.) a tak byli zemřelí pochováváni i za hřbitovni zdí. U nás snad přicházela v úvahu farní zahrada. Prof. Ludvík Novák (náš rodák a regionální badatel) citoval i možnost zahrady pánského dvora a tvrze. Dostatek místa na pohřbívání se vyřešilo založením far. v Klimkovicích, Svinově, Porubě aj. V další fázi vývoje byly zřízeny samostatné hřbitovy obci: Hrabyně 1843, Chabičov 1878, Krásné Pole 1913, Čavisov a Dolní Lhota 1936 a Horní Lhota 1951. Starý hřbitov je ohrazen kamennou zdí, která se postavila v roce 1857 a v současnosti je vedena jako kulturní památka okresu.

Pamětihodnost starého hřbitova je lípa u kněžiště kostela. V rámci okresu je památkáři vedena jako „památný a chráněný strom,“ její stáří je uváděno různě. Nikde však není uveden údaj, kdy byla vysazena. Dá se předpokládat, že naši předci – Slované, uctili její slovanský symbol a vysadili ji na počest výstavby kostelního kněžiště v 13. století v její blízkosti.

Jde o druh lípy malolisté (Tilia cordata Mill), vysoká je 16 m, objem kmene je 6 m a má betonovou výplň. Čtyři lípy a jeden jasan na hřbitově jsou již zjevně mladší a lze usuzovat, že jsou z doby přístavby střední části kostela z r.1589.

Nový hřbitov – byl dán do provozu v roce 1987 a je umístěn za vesnicí u okresní silnice na Plesnou. Tento musí řešit současnou situaci obce ve výstavbě i náboženské příslušnosti. Patři již do historie kostela mladší a současné doby.

V současnosti je kostel se hřbitovní zdí prohlášen kulturní památkou. Je to lidské dílo vzniklé v minulosti, jehož historicko-dokumentární upomínková, nebo umělecká hodnota má svou kulturní funkci pro další život. Mělo by být celospolečenských zájmem jeho zachování příštím generacím.

Zpracoval pro 720. výročí trvání obce Velká Polom místní patriot a občan

František Kopřiva, (12. 3. 1928 – 8. 10. 2013)

Také manželé Lachnitovi byli uvězněni, že zabíjeli prasata „na černo“ a maso vozí na prodej do Ostravy. Pan Leopold Lachnit byl propuštěn těsně před koncem války ve zuboženém stavu a do týdne zemřel. Paní Cecilie Lachnitová vězení vydržela, až po válce se vrátila celkem zdravá (do pozdního věku pracovala v družstvu). Měli 3 dcery, které musely nejdříve samy hospodařit, ale po čase tam nasadili německého hospodáře, jmenoval se Neu (Noj). Jelikož jsme nemohli dokončit studia, já gymnázium v Ostravě, Ivan Zemědělskou Masarykovou školu v Opavě a Slávek rovněž, tak pracovali jsme doma v zemědělství, Hitler potřeboval jídlo pro armádu, byly povinné dodávky obilí, mléka, masa, vajec; zavedeny potravinové lístky. 

My jsme měli obchod se smíšeným zbožím, též sklad uhlí. Ivan jezdil koňmo do Petřkovic na uhlí (lidé si kupovali po 1 q – bylo kolem toho hodně práce). Já jsem se ujala prodavačky v obchodě. Maminka se mohla více věnovat hospodárce. Každý týden v pátek se u nás lepily výstřižky potravinových lístků na velké archy papíru. Pomáhali nám i Ivanovi kamarádi a tak jsme se se Slávkem poznali a vzali jsme se v roce 1944. 

U Demlů byly 2 statky; starý č. 29 a nový č.25 i hospoda. Na č. 29 se nehospodařilo, otec Hynek měl obavy, že tam nasadí Němce, tak donutil Slávka, aby tam hospodařil v roce 1940 se starou služkou Františkou. Byly to pro naše mladé manželství těžké začátky. V březnu před koncem války se nám narodil syn Zdeněk a hned po týdnu jsme se uchylovali do sklepa před bombardováním. Ruská fronta se zastavila na Hlučínsku. Mezi Hájem a Polomí hustý les. My jsme měli nařízeno vzít do „velké jizby“ německé vojáky. Já jsem měla z nich strach; Slávek většinou večer pomáhal otci v hospodě. Vojáci byli v černých kombinézách, černé kukly na hlavě s bílou lebkou a zkříženými kostmi. Můj strach trochu polevil, když je vystřídali němečtí oficíři. Byli slušní, když si chtěli něco uvařit, vždy se uctivě zeptali, dokonce mi jídlo nabídli, většinou to bylo pečené selátko, ale já vždy odmítla. Říkali, dokud tu jsme, tak tu vydržíte. ale až se vzdálíme, bude tu peklo a nevydržíte tu. Měli pravdu. 

Začala ruská ofenzíva, už jsme museli trvale zůstat ve sklepě. Slávek mi postavil postel mezi brambory, které byly po celém sklepě. Postavil pecek (vincek) s troubou přes okénko ven. To bylo moje poležení i pro synka, kterého jsem kojila. Měla jsem napečené vánočky pro sebe, tenkrát šestinedělky neměly jist chléb, aby dítě nemělo větry. Jako první po zápalné bombě nám shořela stodola. Pak to šlo ráz naráz. Rodiče s vypětím sil s peřinami na hřbetě, přišli k nám do sklepa po vyhoření jejich usedlosti. Taktéž švagr Josef Demel se dvěma dcerkami. Byli jsme tam namačkaní, spalo se na bramborách. Tatínek se rozhodl odjet do neznáma. Naložili jsme něco jídla, deky, peřiny na koňský vůz a byli jsme odhodláni všichni ráno odjet, jen zavěsit kočárek a pustit se do neznáma. Ale ve 4 hodiny ráno začalo hrozné bombardování ruskými „katušemi „ a tím pádem jsme museli zůstat doma.

Spolu s československou tankovou brigádou jsme byli 26. 4. 1945 osvobozeni. Už tu byli ruští vojáci, ale chtěli nás postřílet. Říkali – tys German. Když slyšeli, že mluvíme česky, upustili od toho. Nabízeli jsme jim chléb se špekem, ale říkali- pokúšaj ty! Báli se, že je otrávíme. V lese mezi Hájem a Polomí zvané Pískové doly přišlo o život velký počet mladých 17 letých Němců- Hitlerjugent. Pochodovali přes Polom na Háj pro jistou smrt. Nám ještě bomba zdemolovala kůlnu, střecha na domě prostřílená drobnými bombami. Chlév začínal hořet od ohně sousedova, ale to chlapi stačili sami uhasit vodou ze studny.

Po frontě byla z vesnice spoušť. Tankisté jezdili hlava nehlava přes ploty, zahrady, elektrické sloupy byly vyvráceny. Dědina bez elektriky. Štěstí, že už byl delší den a večer nám stačila svíčka nebo petrolej. Naše trápení nám zůstalo ještě až do 9. května. Ruští vojáci si udělali u nás kuchyň. Do sporáku, tenkrát kachlového, přikládali dvoumetrové kuláky dřeva, které posunovali do vrátek tak dlouho, až shořelo.

V kuchyni jsme měli postel, tenkrát ještě se slamníkem. Slamník (stružák) vyhodili, nanosili slámu a na takové posteli spal jejich velitel. Ve velké světnici převrátili skříně na zem, na ně položili fošny, které rozebrali z hnojiště a tam spali vojáci-též na slámě. Když jsem chtěla v kuchyni okoupat Zdeňka, nedovolili to. Říkali – to nepotrebno. Všechno, co se lesklo, bylo jejich, hodinky a dokonce i řetízek od umyvadla. 

Po vší té hrůze se chtěl tatínek odstěhovat do pohraničí na nějaký německý statek. Když už bylo vše zařízeno, maminka prohlásila: „Jestli chceš, jed‘ sám. Já i kdyby měla bydlet pod mostem, nikam se stěhovat nebudu.“

Bydleli u nás 2 roky na č. 29. Maminka s Naďou rozebíraly zdivo na č. 16 a začaly se stavět nejdříve chlévy, pak obytné. Obchod už neobnovili na přání maminky. Stejně by byl znárodněn jako všechny živnosti. Po válce byly potraviny nadále na lístky a oblečení na tzv. body. I tak se muselo oblečení shánět, bylo všeho málo. Tak jsme se museli naučit šetřit a tak to v mnohých zůstalo až dodnes.

Od r.1945 do r. 1953 jsme stále odváděli povinné dodávky. Pak nás nutili do společného hospodaření. Založeno družstvo JZD, ve kterém jsme pobyli 1 rok a vystoupili jsme. Soukromě jsme hospodařili až do r.1958. Do té doby pořád zvyšovali dodávky, dávali pokuty a tak nás znovu naši soudruzi nahnali do družstev.

Začala další těžká fáze našeho života. Děti mohly studovat jen z komunistických rodin, selky do kravínů a vepřínů. Byl nám předhazován Sovětský svaz, jako náš vzor, kde kráva nadojí 60 litrů mléka a dovedou rozdojit i kozla. Zvyšovala se výroba, pole se zavalila umělými hnojivy, soutěžilo se, kdo víc vyrobí. My jsme se živili ze záhumenky 50 arů pole. Chovali jsme si krávu a prase, husy a slepice. I ze záhumenky byly určeny povinné dodávky mléka a vajec. Z prasete, které jsme si mohli zabít 1 x za rok se odvádělo 5 kg škvařeného sádla.

Tak nám uběhl život ve dřině a 50leté totalitě. Po sametové revoluci byli lidé jak puštěni z řetězu. Naše sny nás mnohé o svobodě neuspokojily, ale to už je další povídání.

Bylo by to na celý venkovský román.

Jestli se to líbí, nebo ne, aspoň jsem přispěla „troškou do mlýna“, abych zaplnila několik prázdných listů které zanechal Oldřich k vyplnění. Snad to další generace jednou přečte.

Možná s úsměvem si řekne: To bylo už dávno, dnes je jiná doba.

Rodino, mějte se a vzpomeňte někdy na jednu z větviček stromu Vaškových z Mokrých Lazců.

Napsáno ve Velké Polomi roku 2009

Květa Demlová, roz. Vašková (23. 3. 1926 – 10. 11. 2019